Na jaře se nám podařilo sehnat nového kozlíka Lojzíka od
kamarádky Lidušky

a v létě k nám přišla úplně cizí kočka, snad slezla někde z krkonošských
vršků a rozhodla se u nás porodit pravá krkonošská koňokoťata myšilovné.
Když
vidí myš, jsou k neudržení!
Trochu moudrosti do života:
Muž a jeho pes
Muž a jeho pes šli po cestě. Muž s potěšením
pozoroval krajinu, když mu najednou připadlo, že je mrtvý. Pamatoval si
umírání a fakt, že pes už je mrtvý několik let. Byl zvědavý, kam je cesta
zavede. Po chvilce došli k vysoké bílé kamenné zdi podél cesty. Vypadala
jako ze skvělého mramoru. Na vrcholu dlouhého kopce byla stěna přerušena
vysokým obloukem, který svítil v sluneční záři. Když muž k tomu došel, viděl
v oblouku překrásná vrata, která vypadala jako z perleti a silnice, která do
vrat vedla, vypadala jako z čistého zlata. Muž a jeho pes šli ke vratům
a když přišli až k nim, uviděl na jedné straně u stolu muže. Když přišli
ještě blíže, zavolal:
"Promiňte, kde to jsme?"
"To je nebe, pane" odpověděl muž.
"Nemáte náhodou nějakou vodu?" zeptal se muž.
"Samozřejmě, pane. Jděte přímo dovnitř a já vám hned přinesu
studenou vodu".
Muž udělal gesto a vrata se začala otevírat.
Putující muž ukázal na psa a zeptal se: "Může můj přítel jít také
dovnitř?"
"Lituji, pane, ale zvířata sem nesmí".
Muž se na okamžik zamyslel a pak se otočil zpět a pokračoval se
psem dále po cestě. Po další dlouhé chůzi na vrcholku dalšího dlouhého kopce
přišel ke špinavé cestě, která vedla do farmářských vrat, která vypadala,
jako by nikdy nebyla zavřena. Nebyl tam ani žádný plot. Když se přiblížili
k vratům, uviděl uvnitř muže opřeného o strom, jak čte knihu.
"Promiňte", zavolal na čtoucího muže, "máte nějakou
vodu?"
"Ano, támhle je pumpa" a muž ukázal k místu, které ale nebylo od
vrat vidět. "Pojďte dovnitř".
"Jak to bude s mým přítelem?" zeptal se putující muž
a ukázal na svého psa.
"U pumpy je i miska" odpověděl čtenář.
Muž se psem vešli do vrat a skutečně tam byla stará pumpa s miskou
vedle. Poutník se dlouze napil a pak dal napít svému psu. Když se
občerstvili, vrátili se k muži, který stál u stromu a čekal na ně.
"Jak se jmenuje toto místo?"
"To je nebe" zněla odpověď.
"To je ale zmatečné" odpověděl poutník. "Ten muž dole mi
také řekl, že to jeho místo je nebe".
"Ach, vy myslíte to místo se zlatou cestou a perleťovými vraty?
Ani nápad, nic takového. To je peklo".
"A nepřivádí vás to k šílenství, když oni používají stejný
název jako vy?"
"Ne. Vím, jak to myslíte, ale my jsme šťastní, že oni zachytí
takové lidi, kteří by klidně opustili své nejlepší přátele".
Nenechali jste někdy i vy svého
přítele před branou?
Důležité věci
Profesor filozofie stál
před svou třídou a na stole před sebou měl několik předmětů. Když začala
hodina, vzal beze slova velkou prázdnou sklenici od majonézy a začal ji
plnit kameny velkými asi pět centimetrů. Když ji naplnil, zeptal se
studentů, jestli je plná. Studenti souhlasili. Pak vzal profesor krabici
oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ní zaklepal a oblázky vyplnily
mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je
sklenice opravdu plná. Studenti opět se smíchem souhlasili. Nyni vzal
profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek samozřejmě vyplnil
i ty nejmenší mezery.
"A nyní si představte,"řekl profesor," že to je váš život. Kameny jsou ty
podstatné věci - vaše rodina, váš partner, vaše zdraví, vaše děti - zkrátka
věci, které v případě, že ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit váš život.
Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí - vaše práce, vaše
koníčky, váš dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti. Když
naplníte sklenici jenom pískem, nezbyde žádné místo pro kameny a oblázky. A
stejně je to i v životě. Pokud vynaložíte veškerou energii na maličkosti,
nebudete mít prostor pro důležité věci. Věnujte pozornost věcem, které jsou
důležité pro vaše štěstí. Hrajte si se svými dětmi, najděte si čas na
zdravotní vyšetření, jděte si se svým partnerem zatancovat. Vždy vám zbyde
čas na práci, na úklid domu, na zábavu, nebo na uspořádání párty. Starejte
se především o kameny - o věci, které mají opravdu význam. Stanovte si svůj
žebříček priorit. Zbytek je jenom písek.
A ještě jedna povídka stojí
za přečtení. Když se zamyslíte, její závěr lze aplikovat na velmi mnoho věcí
v životě, ať už se jedná o práci s koňmi, o přátele, o kohokoliv:
Hřebíky v plotě
Byl jednou jeden kluk, který měl špatný charakter.
- Jeho otec mu dal pytel plný hřebíků a řekl mu, že pokaždé, když s někým
ztratí trpělivost, musí zatlouct jeden hřebík do zahradního plotu.
- První den zatloukl kluk 37 hřebíků do zahradního plotu.
- V následujících týdnech se naučil ovládat.
- Počet hřebíků v zahradním plotu byl stále menší.
- Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout.
- Konečně přišel den, kdy kluk už nemusel zatlouci žádný hřebík.
- Takže šel za otcem a řekl mu to.
- Otec mu tedy řekl, že má každý den vytrhnout jeden hřebík ze zahradního
plotu, když se ovládne.
- Konečně mohl kluk otci říct, že všechny hřebíky z plotu vytrhl.
- Otec mu přinesl zahradní plot a řekl mu: "Můj synu, dobře sis počínal, ale
i přesto se podívej na ten zahradní plot."
- Je plný děr. Ten zahradní plot už nikdy nebude jako dřív.
- Když se s někým hádáš a řekneš mu něco zlého, tak mu tady necháš ránu.
- Můžeš zasunout do člověka nůž a můžeš ho potom vytáhnout.
- Rána zůstane.
- Nepomůže, když se mockrát omluvíš, rána zůstane.
- Slovní rána je stejně bolestivá jako tělesná rána.
- Prosím odpusť mi všechny díry, které jsem zanechal v tvém zahradním plotě!
Kdybych měla charakterizovat rok 2004, použila bych
citace z knihy K.F. Hempflinga Poznej svého koně: „ … Poznat koně, je něco
jiného, než koně znát. Koně může člověk opravdu znát jen tehdy, pokud ho
předtím poznal. To se ale stává jen velmi zřídka. Člověk, který koně předem
nerozpoznal, s ním může být léta, aniž by ho vůbec znal. Mám bohužel
zkušenost, že koňaři, kteří své koně opravdu znají, téměř neexistují. Jak je
to možné? Úplně jednoduše – je to jako u lidí. Zpravidla v sobě máme
zafixované představy a obrazy, přání a sentimentální iluze. Na člověka,
kterého potkáme, je velmi snadno navlékneme jako nepropustný plášť. Nevidíme
a ve skutečnosti ani nechceme vidět poznat, kdo a jaký ten druhý opravdu
je…“
ROK 2005
Letošní zima byla mimořádně bohatá na sníh. V únoru byla místy pod sněhem i
prostřední ohradníková páska. Nicméně, sice až na třetí pokus, se nám podařilo v
březnu dorazit na VČ soustředění s Hankou Jeřábkovou. (V listopadu a v únoru
jsme díky sněhové nadílce takové štěstí neměli.)

V dalších měsících už následovala soustředění s polským trenérem a závody v
Deštné v Orlických horách, fotky jsou ve Fotogalerii a videa ve Videoalbumu.
Princ a vlaštovka
Uprostřed města kdysi stávala socha, kterou tam postavili na počest milovaného
prince. Od hlavy až k patě ji pokrývaly zlaté plátky a princovy oči tvořily dva
safíry. Na štítu se mu třpytil rudý rubín.
Jednoho dne přiletěla do města malá vlaštovka, která putovala za teplejším
počasím do Egypta. Chtěla si přes noc odpočinout na princově rameni. Náhle však
zjistila, že jí na peříčka dopadají nějaké kapky vody! Jak je tohle možné?
Pomyslela si. Vždyť nikde nevidím žádný mrak? Rozhlédla se kolem dokola, nahoru
i dolů a v tom zjistila, že to pláče princ!
„Proč pláčeš, milý princi? Jsi jistě bohatý a
šťastný!“
„Ach vlaštovičko,“ odpověděl princ. „Tady
shora mám nyní výhled na celé město, a tak dohlédnu do každého kouta. Tolik
mne trápí neskonalé utrpení a bída, kterou tam vidím! Pomohla bys mi,
vlaštovičko? Jen jednu jedinou noc? Já se nemohu hnout z podstavce.“
Vlaštovka měla laskavé srdce. „Ale jenom jednu
jedinou noc, krásný princi, protože mi už nezbývá moc času. Mohla by mne tu
zastihnout zima, kdybych se pozdržela – a pak bych zemřela!“
Princ byl rád a poděkoval malé vlaštovce. „Děkuji
ti,“ řekl. „Prosím tě, vyloupni zobáčkem ten rudý rubín z mého štítu
a odnes ho matce s nemocným dítětem tamhle v té malé komůrce!“
A tak vlaštovka klovala do rubínu, až ho nakonec
uvolnila a mohla vzácný kámen odnést v zobáčku. Vlétla otevřeným oknem do
komůrky a upustila rubín do klína maminky, která vyčerpáním usnula.
Následujícího dne se vlaštovka chystala k odletu.
Princ ji však poprosil: „Vlaštovičko, zůstaň ještě jednu nos, prosím tě!
Ve městě žije jeden stařec, je celý promrzlý zimou. Odnes mu jeden modrý
safír. Vezmi si jej z mého oka.“
„Ach to ne, milý princi! Nemohu ti přece vzít
oko!“ namítla vlaštovka.
„Prosím tě, udělej oč tě žádám!“ A tak vzala
vlaštovka safír do zobáčku, nakonec jej uvolnila a odnesla jej chudému
starci.
A třetího večera zaprosil princ vlaštovičku znovu:
„Milá vlaštovičko, zůstaň ještě jednu noc. Z ciziny se sem přistěhovala
jedna rodina. Vezmi si mé druhé oko – za ten drahokam si ti přistěhovalci
mohou pronajmout dům, aby měli kde bydlet.“
Vlaštovka se k tomu však neměla. „Pak ale budeš
slepý!“
Princ jí však odpověděl: „Uvidím ale srdcem!“
A tak vlaštovička vyloupla i druhý safír, a když se
drahý kámen uvolnil, tak odnesla princovo druhé oko rodině, která přišla
z ciziny.
„Já teď do Egypta nepoletím,“ řekla pak
princi, když se vrátila. „Zůstanu s tebou. Ty jsi nyní slepý – a já tě
nemohu takhle nechat samotného!“
Od toho dne pak vlaštovička poletovala městem a
pozorovala, kdy je bída největší. Potom se vrátila k princi, aby mu to
oznámila. A on ji požádal, aby odloupla jeden ze zlatých lístků, které ho
pokrývaly od hlavy až k patě. Chtěl takto pomáhat trpícím ve městě. A
vlaštovka tedy brala jeden zlatý lístek za druhým a odnášela je těm, kdo je
potřebovali nejvíc. Podivné na tom bylo, že se princ zdál tím šťastnější,
čím méně drahocenností ho zdobilo a čím byl chudší. Pak ale uhodilo chladné
počasí a vlaštovka si uvědomila, že brzy zemře. „Milý princi,“
zašeptala, „budu tě muset brzy opustit!“
„Já vím, moje laskavá a věrná vlaštovičko. Jen leť
do Egypta!“
„Ne, to bych už nedokázala,“ vydechla
vlaštovka naposledy. A snesla se mrtvá k jeho nohám.
Princův památník vypadal nyní celý ošuntělý, a tak
městští radní rozhodli, že nechají sochu rozebrat a že ji roztaví. Jenom
princovo srdce se nepodařilo zničit. A tak je odhodili na smetiště vedle
mrtvé vlaštovky.
„Přines mi dva nejvzácnější poklady, které ukrývá
toto město,“ přikázal Bůh andělovi. A anděl se snesl ke skládce smetí a
přinesl mu princovo srdce a mrtvou vlaštovku.
„Vybral jsi správně,“ pochválil ho Bůh. „V
mém království mi budou nejbližší ti, kdo se pro lásku mého lidu vzdali
všeho, co měli."
Převyprávěno na motivy Šťastného prince od Oskara Wilda
ROK 2006 a 2007
Tyto dva roky
jsem věnovala pravidelným soustředěním s mistrem jízdy Davidem de Wispelaere
a tréninkům mezi tím. Závody by se daly spočítat na prstech jedné ruky,
veškerý čas a peníze šly na vzdělávání.

Zvon
Po cestě
z mého domova je pole se dvěma koňmi. Z povzdálí ti koně vypadají stejně
jako jiní koně. Ale když se zastavíte, všimnete si něčeho docela úžasného.
Prozkoumáním očí jednoho koně zjistíte, že je slepý. Jeho majitel si vybral
– neuspal ho, ale udělal pro něho dobrý domov. Už tohle samotné je úžasné.
Jestliže jdete
blíž, uslyšíte zvuk zvonu. Hledáte zdroj zvuku a vidíte, že to přichází
z menšího koně na poli. Zvon má připevněný k ohlávce. To umožňuje slepému
koni vědět, kde druhý kůň je a on ho tak může následovat.
Stojíte, a
sledujete oba přátele. Kůň se zvonem vždy kontroluje, kde slepý kůň je a
slepý kůň poslouchá zvon a pomalu kráčí tam, kde je druhý kůň. Věří, že ho
nenechá sejít z pravé cesty. Když se kůň se zvonem vrací každý večer do
stodoly, příležitostně se zastavuje a dívá se zpět. Ujišťuje se, že slepý
přítel není příliš daleko a zvon slyší.
Jako majitel
těchto dvou koní, ani nás Bůh nezahodí jen proto, že nejsme perfektní, nebo
protože máme problémy. Dohlíží na nás a dokonce přináší do našich životů
pomoc, když ji potřebujeme. Někdy my jsme slepí koně, řízení malým zvonícím
zvonem těch, kdo jsou v našich životech. V jiný čas jsme my zvonící koně,
pomáhající jiným k tomu, aby našli svoji cestu.
Dobré přátele
nemusíte vidět, ale vy víte, že oni vždy jsou tam.
Prosím dávejte
pozor, jestli neuslyšíte můj zvon, a já budu dávat pozor, jestli neuslyším
váš.
ROK 2008
Tento rok na jaře jsem usoudila,
že moje práce s Corym je u konce a rozhodla jsem se ho prodat. Chtěla jsem,
aby se dostal do dobrých rukou, dobrých podmínek a měl dobrý život. To se
povedlo v míře vrchovaté, Corlandus našel nový domov u rodiny pana Butze, má
milujícího páníčka, který by za něho dýchal, paničku, která ho bere na
jízdárnu, aby příliš nezlenivěl (což ovšem páníček těžko nese, tak se na tak
"obrovské mučení" odmítá dívat), a Corymu se splnil celoživotní sen,
ve kterém se skoro nepracuje, chodí se na procházky ven, žere se, mlsá se,
pase se... Navíc v rodině už "bydlí" jedna bílá dáma, do které se Cory
okamžitě zamiloval, a to tak, že velmi. Troufám si tvrdit, že je šťastnější,
než v arbeitslageru v Horní Branné a ani se to nesnaží zakrývat. Na fotce
Corlandus a jeho strážný anděl Andreas :

___________________________________________________________________________