Hlídač

Možná se také setkáváte s problémy okolo hlídání svých koní ve výběhu. Stávalo se nám, že (dokud jsme měli dřevěnou ohradu) nám lezli lidé do ohrady,a i když jsme dali eletrickou pásku, tak tam pouštěli psy a nechávali je na koně štěkat nebo  honit. Obvykle až hluk nás upozornil, že se něco děje a už pozdě letěli k ohradě za domem. Pohár přetekl, když nám volně pobíhající sousedův ovčák koně napadl. Náš kůň psy celkem ignoruje a tak pes, když lítal kolem stojícího koně a nic se nedělo, mu šel po nohách a kousl ho do hlezna. Kůň začal prchat a psí hajzl byl spokojený.

Situace tedy byla už nebezpečná, takže jsme začali pátrat po hlídacím kamerovém systému, abychom nemuseli stát u ohrady nebo tam co chvíli chodit na kontrolu, jestli je vše v pořádku. Pořídili jsme si tedy malé venkovní kamery, velikosti krabičky od zápalek, a  když jsme doma, máme permanentně zapnutou televizi s přímým přenosem z výběhu. Obraz jde samozřejmě převést i do počítače, problém je vyřešen. Pro zájemce o informace: klikněte si na  www.hutermann.com .

Na jaře se nám podařilo sehnat nového kozlíka Lojzíka od kamarádky Lidušky                     

a v létě k nám přišla úplně cizí kočka, snad slezla někde z krkonošských vršků a rozhodla se u nás porodit pravá krkonošská koňokoťata myšilovné.                     Když vidí myš, jsou k neudržení!

 

 

 

 

 

Trochu moudrosti do života:

Muž a jeho pes 

         Muž a jeho pes šli po cestě. Muž s potěšením pozoroval krajinu, když mu najednou připadlo, že je mrtvý. Pamatoval si umírání a fakt, že pes už je mrtvý několik let. Byl zvědavý, kam je cesta zavede. Po chvilce došli k vysoké bílé kamenné zdi podél cesty. Vypadala jako ze skvělého mramoru. Na vrcholu dlouhého kopce byla stěna přerušena vysokým obloukem, který svítil v sluneční záři. Když muž k tomu došel, viděl v oblouku překrásná vrata, která vypadala jako z perleti a silnice, která do vrat vedla, vypadala jako z čistého zlata. Muž a jeho pes šli ke vratům a když přišli až k nim, uviděl na jedné straně u stolu muže. Když přišli ještě blíže, zavolal:
        "Promiňte, kde to jsme?"
         "To je nebe, pane" odpověděl muž.
         "Nemáte náhodou nějakou vodu?" zeptal se muž.
          "Samozřejmě, pane. Jděte přímo dovnitř a já vám hned přinesu studenou vodu".
        Muž udělal gesto a vrata se začala otevírat.
         Putující muž ukázal na psa a zeptal se: "Může můj přítel jít také dovnitř?"
         "Lituji, pane, ale zvířata sem nesmí".

         Muž se na okamžik zamyslel a pak se otočil zpět a pokračoval se psem dále po cestě. Po další dlouhé chůzi na vrcholku dalšího dlouhého kopce přišel ke špinavé cestě, která vedla do farmářských vrat, která vypadala, jako by nikdy nebyla zavřena. Nebyl tam ani žádný plot. Když se přiblížili k vratům, uviděl uvnitř muže opřeného o strom, jak čte knihu.
         "Promiňte", zavolal na čtoucího muže, "máte nějakou vodu?"
          "Ano, támhle je pumpa" a muž ukázal k místu, které ale nebylo od vrat vidět. "Pojďte dovnitř".
         "Jak to bude s mým přítelem?" zeptal se putující muž a ukázal na svého psa.
           "U pumpy je i miska" odpověděl čtenář.
          Muž se psem vešli do vrat a skutečně tam byla stará pumpa s miskou vedle. Poutník se dlouze napil a pak dal napít svému psu. Když se občerstvili, vrátili se k muži, který stál u stromu a čekal na ně.
           "Jak se jmenuje toto místo?"
         "To je nebe" zněla odpověď.
         "To je ale zmatečné" odpověděl poutník. "Ten muž dole mi také řekl, že to jeho místo je nebe".
          "Ach, vy myslíte to místo se zlatou cestou a perleťovými vraty? Ani nápad, nic takového. To je peklo".
           "A nepřivádí vás to k šílenství, když oni používají stejný název jako vy?"
          "Ne. Vím, jak to myslíte, ale my jsme šťastní, že oni zachytí takové lidi, kteří by klidně opustili své nejlepší přátele".

 Nenechali jste někdy i vy svého přítele před branou?

 

                                                                  Důležité věci

Profesor filozofie stál před svou třídou a na stole před sebou měl několik předmětů. Když začala hodina, vzal beze slova velkou prázdnou sklenici od majonézy a začal ji plnit kameny velkými asi pět centimetrů. Když ji naplnil, zeptal se studentů, jestli je plná. Studenti souhlasili. Pak vzal profesor krabici oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ní zaklepal a oblázky vyplnily mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je sklenice opravdu plná. Studenti opět se smíchem souhlasili. Nyni vzal profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek samozřejmě vyplnil i ty nejmenší mezery.
"A nyní si představte,"řekl profesor," že to je váš život. Kameny jsou ty podstatné věci - vaše rodina, váš partner, vaše zdraví, vaše děti - zkrátka věci, které v případě, že ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit váš život. Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí - vaše práce, vaše koníčky, váš dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti. Když naplníte sklenici jenom pískem, nezbyde žádné místo pro kameny a oblázky. A stejně je to i v životě. Pokud vynaložíte veškerou energii na maličkosti, nebudete mít prostor pro důležité věci. Věnujte pozornost věcem, které jsou důležité pro vaše štěstí. Hrajte si se svými dětmi, najděte si čas na zdravotní vyšetření, jděte si se svým partnerem zatancovat. Vždy vám zbyde čas na práci, na úklid domu, na zábavu, nebo na uspořádání párty. Starejte se především o kameny - o věci, které mají opravdu význam. Stanovte si svůj žebříček priorit. Zbytek je jenom písek.

 

A ještě jedna povídka stojí za přečtení. Když se zamyslíte, její závěr lze aplikovat na velmi mnoho věcí v životě, ať už se jedná o práci s koňmi, o přátele, o kohokoliv:

                                                                   Hřebíky v plotě
Byl jednou jeden kluk, který měl špatný charakter.
- Jeho otec mu dal pytel plný hřebíků a řekl mu, že pokaždé, když s někým ztratí trpělivost, musí zatlouct jeden hřebík do zahradního plotu.
- První den zatloukl kluk 37 hřebíků do zahradního plotu.
- V následujících týdnech se naučil ovládat.
- Počet hřebíků v zahradním plotu byl stále menší.
- Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout.
- Konečně přišel den, kdy kluk už nemusel zatlouci žádný hřebík.
- Takže šel za otcem a řekl mu to.
- Otec mu tedy řekl, že má každý den vytrhnout jeden hřebík ze zahradního plotu, když se ovládne.
- Konečně mohl kluk otci říct, že všechny hřebíky z plotu vytrhl.
- Otec mu přinesl zahradní plot a řekl mu: "Můj synu, dobře sis počínal, ale i přesto se podívej na ten zahradní plot."
- Je plný děr. Ten zahradní plot už nikdy nebude jako dřív.
- Když se s někým hádáš a řekneš mu něco zlého, tak mu tady necháš ránu.
- Můžeš zasunout do člověka nůž a můžeš ho potom vytáhnout.
- Rána zůstane.
- Nepomůže, když se mockrát omluvíš, rána zůstane.
- Slovní rána je stejně bolestivá jako tělesná rána.
- Prosím odpusť mi všechny díry, které jsem zanechal v tvém zahradním plotě!

Kdybych měla charakterizovat rok 2004, použila bych citace z knihy K.F. Hempflinga Poznej svého koně: „ … Poznat koně, je něco jiného, než koně znát. Koně může člověk opravdu znát jen tehdy, pokud ho předtím poznal. To se ale stává jen velmi zřídka. Člověk, který koně předem nerozpoznal, s ním může být léta, aniž by ho vůbec znal. Mám bohužel zkušenost, že koňaři, kteří své koně opravdu znají, téměř neexistují. Jak je to možné? Úplně jednoduše – je to jako u lidí. Zpravidla v sobě máme zafixované představy a obrazy, přání a sentimentální iluze. Na člověka, kterého potkáme, je velmi snadno navlékneme jako nepropustný plášť. Nevidíme a ve skutečnosti ani nechceme vidět poznat, kdo a jaký ten druhý opravdu je…“

 

 

ROK 2005

Letošní zima byla mimořádně bohatá na sníh. V únoru byla místy pod sněhem i prostřední ohradníková páska. Nicméně, sice až na třetí pokus, se nám podařilo v březnu dorazit na VČ soustředění s Hankou Jeřábkovou. (V listopadu a v únoru jsme díky sněhové nadílce takové štěstí neměli.)

                                            

V dalších měsících už následovala soustředění s polským trenérem a závody v Deštné v Orlických horách, fotky jsou ve Fotogalerii a videa ve Videoalbumu.

Princ a vlaštovka

Uprostřed města kdysi stávala socha, kterou tam postavili na počest milovaného prince. Od hlavy až k patě ji pokrývaly zlaté plátky a princovy oči tvořily dva safíry. Na štítu se mu třpytil rudý rubín.

Jednoho dne přiletěla do města malá vlaštovka, která putovala za teplejším počasím do Egypta. Chtěla si přes noc odpočinout na princově rameni. Náhle však zjistila, že jí na peříčka dopadají nějaké kapky vody! Jak je tohle možné? Pomyslela si. Vždyť nikde nevidím žádný mrak? Rozhlédla se kolem dokola, nahoru i dolů a  v tom zjistila, že to pláče princ!

„Proč pláčeš, milý princi? Jsi jistě bohatý a šťastný!“

„Ach vlaštovičko,“ odpověděl princ. „Tady shora mám nyní výhled na celé město, a tak dohlédnu do každého kouta. Tolik mne trápí neskonalé utrpení a bída, kterou tam vidím! Pomohla bys mi, vlaštovičko? Jen jednu jedinou noc? Já se nemohu hnout z podstavce.“

Vlaštovka měla laskavé srdce. „Ale jenom jednu jedinou noc,  krásný princi, protože mi už nezbývá moc času. Mohla by mne tu zastihnout zima, kdybych se pozdržela – a pak bych zemřela!“

Princ byl rád a poděkoval malé vlaštovce. „Děkuji ti,“ řekl. „Prosím tě, vyloupni zobáčkem ten rudý rubín z mého štítu a odnes ho matce s nemocným dítětem tamhle v té malé komůrce!“

A tak vlaštovka klovala do rubínu, až ho nakonec uvolnila a mohla vzácný kámen odnést v zobáčku. Vlétla otevřeným oknem do komůrky a upustila rubín do  klína maminky, která vyčerpáním usnula.

Následujícího dne se vlaštovka chystala k odletu. Princ ji však poprosil: „Vlaštovičko, zůstaň ještě jednu nos, prosím tě! Ve městě žije jeden stařec, je celý promrzlý zimou. Odnes mu jeden modrý safír. Vezmi si jej z mého oka.“

„Ach to ne,  milý princi! Nemohu ti přece vzít oko!“ namítla vlaštovka.

„Prosím tě, udělej oč tě žádám!“ A tak vzala vlaštovka safír do zobáčku, nakonec jej uvolnila a odnesla jej chudému starci.

A třetího večera zaprosil princ vlaštovičku znovu: „Milá vlaštovičko, zůstaň ještě jednu noc. Z ciziny se sem přistěhovala jedna rodina. Vezmi si mé druhé oko – za ten drahokam si ti přistěhovalci mohou pronajmout dům, aby měli kde bydlet.“

Vlaštovka se k tomu však neměla. „Pak ale budeš slepý!“

Princ jí však odpověděl: „Uvidím ale srdcem!“

A tak vlaštovička vyloupla i druhý safír, a když se drahý kámen uvolnil, tak odnesla princovo druhé oko rodině, která přišla z ciziny.

„Já teď do Egypta nepoletím,“ řekla pak princi, když se vrátila. „Zůstanu s tebou. Ty jsi nyní slepý – a já tě nemohu takhle nechat samotného!“

Od toho dne pak vlaštovička poletovala městem a pozorovala, kdy je bída největší. Potom se vrátila k princi, aby mu to oznámila. A on ji požádal, aby odloupla jeden ze zlatých lístků, které ho pokrývaly od hlavy až k patě. Chtěl takto pomáhat trpícím ve městě. A vlaštovka tedy brala jeden zlatý lístek za druhým a odnášela je těm, kdo je potřebovali nejvíc. Podivné na tom bylo, že se princ zdál tím šťastnější, čím méně drahocenností ho zdobilo a čím byl chudší. Pak ale uhodilo chladné počasí a vlaštovka si uvědomila, že brzy zemře. „Milý princi,“ zašeptala, „budu tě muset brzy opustit!“

„Já vím, moje laskavá a věrná vlaštovičko. Jen leť do Egypta!“

„Ne, to bych už nedokázala,“ vydechla vlaštovka naposledy. A snesla se mrtvá k jeho nohám.

Princův památník vypadal nyní celý ošuntělý, a tak městští radní rozhodli, že nechají sochu rozebrat a že ji roztaví. Jenom princovo srdce se nepodařilo zničit. A tak je odhodili na smetiště vedle mrtvé vlaštovky.

„Přines mi dva nejvzácnější poklady, které ukrývá toto město,“ přikázal Bůh andělovi. A anděl se snesl ke skládce smetí a přinesl mu princovo srdce a mrtvou vlaštovku.

„Vybral jsi správně,“ pochválil ho Bůh. „V mém království mi budou nejbližší ti, kdo se pro lásku mého lidu vzdali všeho, co měli."

  Převyprávěno na motivy Šťastného prince od Oskara Wilda

ROK 2006 a 2007

Tyto dva roky jsem věnovala pravidelným soustředěním s mistrem jízdy Davidem de Wispelaere a tréninkům mezi tím. Závody by se daly spočítat na prstech jedné ruky, veškerý čas a peníze šly na vzdělávání.

             

Zvon

Po cestě z mého domova je pole se dvěma koňmi. Z povzdálí ti koně vypadají stejně jako jiní koně. Ale když se zastavíte, všimnete si něčeho docela úžasného. Prozkoumáním očí jednoho koně zjistíte, že je slepý. Jeho majitel si vybral – neuspal ho, ale udělal pro něho dobrý domov. Už tohle samotné je úžasné.

Jestliže jdete blíž, uslyšíte zvuk zvonu. Hledáte zdroj zvuku a vidíte, že to přichází z menšího koně na poli. Zvon má připevněný k ohlávce. To umožňuje slepému koni vědět, kde druhý kůň je a on ho tak může následovat.

Stojíte, a sledujete oba přátele. Kůň se zvonem vždy kontroluje, kde slepý kůň je a slepý kůň poslouchá zvon a pomalu kráčí tam, kde je druhý kůň. Věří, že ho nenechá sejít z pravé cesty. Když se kůň se zvonem vrací každý večer do stodoly, příležitostně se zastavuje a dívá se zpět. Ujišťuje se, že slepý přítel není příliš daleko a zvon slyší.

Jako majitel těchto dvou koní, ani nás Bůh nezahodí jen proto, že nejsme perfektní, nebo protože máme problémy. Dohlíží na nás a dokonce přináší do našich životů pomoc, když ji potřebujeme. Někdy my jsme slepí koně, řízení malým zvonícím zvonem těch, kdo jsou v našich životech. V jiný čas jsme my zvonící koně, pomáhající jiným k tomu, aby našli svoji cestu.

Dobré přátele nemusíte vidět, ale vy víte, že oni vždy jsou tam.

Prosím dávejte pozor, jestli neuslyšíte můj zvon, a já budu dávat pozor, jestli neuslyším váš.

 

ROK 2008

Tento rok na jaře jsem usoudila, že moje práce s Corym je u konce a rozhodla jsem se ho prodat. Chtěla jsem, aby se dostal do dobrých rukou, dobrých podmínek a měl dobrý život. To se povedlo v míře vrchovaté, Corlandus našel nový domov u rodiny pana Butze, má milujícího páníčka, který by za něho dýchal, paničku, která ho bere na jízdárnu, aby příliš nezlenivěl (což ovšem páníček těžko nese, tak se na tak "obrovské mučení" odmítá dívat), a  Corymu se splnil celoživotní sen, ve kterém se skoro nepracuje, chodí se na procházky ven, žere se, mlsá se, pase se... Navíc v rodině už "bydlí" jedna bílá dáma, do které se Cory okamžitě zamiloval, a to tak, že velmi. Troufám si tvrdit, že je šťastnější, než v arbeitslageru v Horní Branné a ani se to nesnaží zakrývat. Na fotce Corlandus a jeho strážný anděl Andreas :

                                             

 

 

 

___________________________________________________________________________